Laudatio na Vladimíra Párala

Vladimír Páral převzal Cenu Ladislav Fukse a Právu řekl: Nejsem „rybízák“, směřoval jsem k vínu

Připadl mi vděčný i nevděčný úkol pokusit se na počest letošního laureáta uctivě povědět, kdo že je vlastně ten známý spisovatel Vladimír Páral. Je to snadné, protože se s ním osobně setkávám a čtu jeho prózy už přes čtyřicet let, od okamžiku, kdy se v dávném roce 1964 poprvé objevil. Je to obtížné, protože se objevil hned originálně a možná i poněkud provokativně.

Přišel tenkrát do nakladatelství Mladá fronta se zvláštním rukopisem, s útočným příběhem, takže jsme si museli uvědomit, že se „na pozadí šedivého průměru Páralova novela odlišuje jako zajímavé překvapení“. Byla nápadná i v tehdejší široké vlně už starších i čerstvých prozaiků u nás. Teď po letech je třeba potvrdit, že Páral, ten mladší z nadějného příboje, neustal ve svých nepředvídatelnostech dodnes, pokračoval ve vytčené cestě, pozorně si všímající mikrokosmu našeho života a udržoval si pronikavý a do detailů přesný pohled na lidské hemžení a snažení, a brzy se prosadil. Nadějných autorů bylo tenkrát nemálo, ale mezi nimi přicházel Páral se zvláštní perspektivou a mentalitou a svými příběhy; skladbou jejich detailů a motivů se docela blížil surreálným obrazům a kolážím.

Oslovoval hlavně novou generaci, nabízel jiné zážitky a spoléhal na jejich spontánní touhu po štěstí a volnosti. Objevoval vtipný a rychlý vypravěčský styl, dynamicky spěchající a věcný, bez rozbíhavých metafor, a přitom významově bohatý na charakteristické detaily. U nás to byl zcela originální styl. Jeho zvláštnost se odvolávala k radostem prožívaným až do rána, na druhé straně ji tísnilo tušení, že se lidé pod tlakem nedočkavosti příliš lehce zbavují cenných vlastností, že nebezpečně přejímají životní stereotypy a stávají se marnými existencemi. Takovým rozeklaným postavám a figurkám Páral zůstával věrný. V kulturním světě to všechno začínalo náhle. Dvacet roků po válce se hlásila 60. léta s nadějným a naivním elánem a mladí přitom rádi mávali protestními prapory a nosili trička s divokými hesly - a do prudkého víření se odněkud zvenku dostavil nový spisovatel a suverénně se choval, jakoby to už samozřejmě znal na „veletrhu splněných přání“. Do psaní se pustil se sebejistou ironií a sebeironií s obdivuhodnou schopností pozorovat svět bez zábran a přitom s obrazotvornou představivostí a s jazykovou schopností zaznamenávat, jak se po doznívajících válečných zážitcích nově začaly připomínat odvěké otázky, co je štěstí a úspěch, „odkud přicházíme, kdo jsme a kam jdeme“. nebo ve Woodstocku, ale také v Praze nebo v Ústí nad Labem. Unaveně, dosud předjarně šedivá česká próza se probírala z polospánku a chemický inženýr Páral ji energicky pomáhal probouzet příběhy o hledání nové „filozofie“, a zároveň s úzkostí sledoval osudy pokleslé lidské aktivity.

Znal nevlídné tovární prostředí a zaprášená města. Pouze zpovzdálí mohl zahlédnout pruh zelené přírody nebo svahy nádherných horských strání. Nový prozaik po nich toužil, a tak mezi řádky o stereotypním vegetování a o groteskních a marných soubojích lidských tvorů je aspoň připomínal vděčně milostnými větami. Ve svých prózách setkávajících se se stále větší odezvou našel pokaždé příležitost, aby přerušil vtíravé pocity šedivé, bezbarvé odcizenosti a osvítil je na okamžik lidskou přirozeností ze zeleného stromu života a divokou touhou a pošetilým snem.

Hned v první próze se jakoby nečekaně mihla zmínka „o úžasné věci, kterou sotva pochopíte – o klidu“, nebo jako záblesk se něco rozsvítilo, když „slábnoucí kapky kreslily na řece už jen rychle mizející vějířky a mezi šedobílými obry se v hloubi nebe šířila zářivá modrá průrva“. Vypravěč si lyricky vzpomněl aspoň na útržek azurové oblohy. Nezapomínal na bytostné přání po vesmírném klidu a po opojném pocitu ponořit se na chvíli do vlastního, osobního ticha.

Páral pilně pokračoval ve vyprávěních o lidech a o lidských mravencích, o soukromých vichřicích a katapultážích, až dorazil na své rozcestí k Milencům a vrahům (1969), a do jednoho románového domu nastěhoval dobyvatele a obležené a nechal je dramaticky se protínat; všechno jako by se zmateně střídalo a kaleidoskopicky se míhalo v červených a modrých kruzích a nemilosrdných konfliktech až do konečného konce. Na ten čtenářský zážitek nezapomenu... Není však místo jmenovat další tituly a další realitu ani fikce.

Se svými čtenáři se Páral dobře bavil. Společně se těšili z mnohobarevných zábavných scén a dialogů a z osudů, jež se neočekávaně rozcházely a spojovaly. Spolu se pokoušeli chápat lidský chaos. Zaujatý obdivovatel Stendhala a Flauberta, Felliniho a Kundery a třeba i dobrodružné krásné Angeliky přiváděl na svou scénu příběhy s nesčetnými herci a amatéry, aby zálibně, satiricky a vesele představoval mravy a chování své doby a aby rozptyloval, jako kdysi věhlasný florentský vypravěč, muka obraznosti a morového času. Psal svůj „magazín ukájení před rokem 2000“ a myslel na další přepestré způsoby lidského přežívání a údělů. Neskrýval potěšení ze smyslově prožívaného času. Měl rád groteskní nálady, do nichž rád zaplétal i sám sebe. Představoval si erotiku vážnou i bujnou, veselou i smutnou, rozmarnou i dráždivou. Třeba v Knize rozkoší, smíchu a radosti (1993) jsme se s „profesionálním autorem bestsellerů“ ocitali v Praze a v jiných českých městech, podnikli jsme výlety do Číny a Paříže, navštívili jsme nahé pláže a recepce s kravatami, snobské kluby a soutěže krásy a bůhvíjaké ještě exhibice. A dostali bychom se k utopickým fikcím a dokonce do zemí ovládaných ženami. Blížili jsme se k meditacím s člověkem pátrajícím po osobním vyrovnání, po své nirváně a stavu blaženosti a vysvobození z koloběhu života.

Program Páralových překvapení neustával a léta uplývala. Někomu se zdálo, že už vidí jiného Párala. Ale přece vypravěč sledující po svém, vlastníma očima a smysly lidské konání a atmosféru doby, trval. Někdy bonvivánsky a někdy vážně hledal sám sebe na lesních cestách nebo v daleké východní moudrosti. Když pokračoval v románech, pokračoval v příbězích velké skepse, velké naděje, velké hry. Jestliže jednou řekl, že „bůh jakožto romanopisec je přirozeně rovněž ironik“, poskytl tím jeden z hlavních a univerzálních klíčů pro všechny své prózy.

A tak jsme se ocitli u závěrečných slov na autorovu počest, abychom se ujistili, že tentýž Vladimír Páral psal pořád jednu svou knihu. Kdysi se prosadil s odlišnou generační mentalitou a zkušenostmi, s jinou vnímavostí, když uviděl, že válečné bolesti a slávy přece nemohou donekonečna vládnout nad našimi sny a touhami. Zaujal hned prvním krokem. Přišel s novým způsobem barvitě tajuplného vyprávění čerpajícím z tisíce a jedné noci a z tisíce a jednoho dne o životě kolem. Víme, že bytostně potřeboval vést rozhovor s čtenářovou zvědavostí a ani ho nenapadlo oddělovat realitu od mystifikace anebo zázrak od banality anebo sebe sama od svých vypravěčů. Nečekaná překvapení, v jejichž znamení začal, hledal až do konce. To také znamená konec odpovědí na latinskou otázku laudatia, kdo vlastně je náš český autor a proč jsem na jeho počest psal svou úvahu jako o člověku stále se vracejícím ke snu o klidu a nirváně. A také proto ho dnes nejspíš potkáme někde pod Krušnými horami nebo na cestách po Slavkovském lese a jsme rádi, že se setkáváme také v hlučné samotě v pražských ulicích...

Miloš Pohorský