Laudatio na Valju Stýblovou

Lidová moudrost praví, že lékař, aby byl dobrý lékař, musí umět ještě něco jiného, než jen medicínu. A v české literární historii tuto pravdu dosvědčují velice zvučná jména píšících lékařů : Jaroslav Durych, František Langer, Vladislav Vančura, Ota Dub, Ludvík Souček, Miroslav Holub či Josef Nesvadba... I dnes oceněná česká spisovatelka patří do téže lékařské řady, přestože se narodila až v daleké Číně, v severském městě Charbinu před osmdesáti osmi lety, kam její rodiče zavál osud legionáře. Po maturitě studovala hudbu, ale osudnou se jí stala medicína. Od promoce před šedesáti let pracovala na neurologii, dosáhla řady vědeckých hodností a od roku 1973 byla přednostkou kliniky ve Vinohradské fakultní nemocnici.

I její literární dílo je neodmyslitelně spjato s medicínskou etikou a dramatickými osudy, s nimiž se lékař setkává ve své praxi. Vím příliš dobře, jak lidsky obtížné jsou chvíle, kdy při výkonu občanského povolání lékař objeví tragickou pravdu a jak těžké je sdělit tuto skutečnost jiným, a především těm nejbližším. Tvrdí-li někdo, že lékař nechává své zážitky na věšáku lékařského pokoje, kde je odkládá společně s pláštěm, nezná skutečný stav. Jsou chvíle, kdy nevyřešený a možná neřešitelný případ vstupuje do podvědomí, provází lékaře domů a probouzí jej v noci. Pak existuje jediná cesta, jak se bránit: vytvářet si svůj literární svět a v něm nacházet novou rovnováhu a sílu pokračovat v medicínské praxe.

Profesorka Valja Stýblová dokázala spojit špičkovou vědeckou profesi s citlivým spisovatelským srdcem a podařilo se jí tak ukázat nemocnici bez obvyklých klišé seriálových hrdinství, ale jako prostředí skutečné, reálné, naplněné i lidskými nejistotami, strachem a úzkostí, očekáváním a pochybnostmi a o to přesvědčivější. Z osobní zkušenosti mohu potvrdit, že když mladý začínající psychiatr potřeboval konsilium a pomoc zkušeného neurologa, byla to právě ona, kdo dokázal ve složitých případech a ochotně zasáhnout.

To je však jen jedna část jejího života, který se dělí na život profesní a život literární.

Již její první novela v roce 1957 Mne soudila noc vzbudila veliký zájem čtenářů a stejně tak tomu bylo u všech následujících : Dům na u nemocnice, Moje velká víra, Dopis Kláře či Až bude padat hvězda. Dokázala v těchto knížkách proniknout do světa mladých a dospívajících, kteří jsou obzvláště citliví na všechno předstírané a získala si jejich obdiv a čtenářskou věrnost. V širokém záběru příběhů je Nenávidím a miluji či Rychlík z Norimberka zfilmovaný později jako Sólo pro starou dámu s Jiřinou Šejbalovou v hlavní roli. Největší úspěch však dosáhl Skalpel, prosím režiséra Jiřího Svobody, příběh stárnoucího neurochirurga, který bilancuje svůj život právě v kontextu složitého medicínského případu. A jsou tu i další knihy Nevěra, Princ a skřivánek , Most přes řeku Léthé, Most sebevrahů a konečně i trilogie Lužanská mše – Vita brevis – Ars longa a Musis amicus, kde Valja Stýblová zdařile a bez patosu vypráví životní osudy jednoho z výjimečných lidí této země – architekta Josefa Hlávky. Právě za tento literární počin se Akademie literatury české rozhodla udělit jí v tomto roce Cenu Boženy Němcové.

Knihy Valji Stýblové byly nejen zfilmovány, ale i přeloženy do mnoha jazyků; připomeňme si, že je to angličtina, běloruština, bulharština, estonština, francouzština, litevština, lotyšština, maďarština, němčina, polština, ruština, slovinština i španělština a dokonce i slovenština, ač věřím, že její knihy mohou na Slovensku číst i dnes bez překladu...

Antický filosof Seneca napsal, že lékař je odměňován za svou námahu, ale cena jeho srdce zůstává jen na jeho vrub. To platí o Valje Stýblové dvojnásob.

Valja Stýblová ve svém životě pomohla mnoha lidem z jejich tělesných strastí jako lékařka a vynikající diagnostik a stejně tak bez pochyb i mnoha lidem vrátila naději, lidskou harmonii a vyrovnanost svými knihami. Její místo v české literatuře je pevné. Jsem šťastný, že jí můžeme dnes předat Cenu Boženy Němcové jako uznání za její přínos literatuře.

Milá kolegyně Valjo Stýblová, gratias tibi ago. Děkuji ti.

Jan Cimický