Vladimír Páral převzal Cenu Ladislav Fukse a Právu řekl:
Nejsem „rybízák“, směřoval jsem k vínu

František Cinger

Do literatury jste vletěl s novými tématy i poetikou tolik odlišnými od prosazované metody socialistického realismu. Jak dlouho ve vás zrál Veletrh splněných přání nebo Soukromá vichřice?

Byl jsem poměrně sčetlý student kroměřížského gymnázia, kde jsem hltal Stendhala, Balzaca, Maupassanta, ale nová témata začala s mým životem, když jako jsem inženýr nastupoval do různých míst. Většina spisovatelů je vzdělaných v humanitní oblasti, takže jako technik jsem byl trošku vzácný. Cítil jsem se dobře, že dělám něco nového. Navíc chemie zachází s různými materiály, od sirovodíku po platinu, což mi přijde inspirativní. Fascinoval mě průmyslový závod, jeho organizace. Otec byl vysoký armádní důstojník, nositel francouzského řádu čestné legie, jako Milan Kundera, takže jsem byl schopen pochopit, co je to „vojenská jednotka“, kde se nacházím. Byl jsme uklidněn tím, že je tam mistr, vedoucí provozu, vedoucí cechu, náměstek ředitele. Poznal jsem hierarchii, již jsem uznával, což nebylo tehdy zvykem. Lidi na ni dost kašlali.

V té době jste se stal partnerem kritických reflexí jako byl Žert Milana Kundery nebo Ostře sledované vlaky či Automat svět Bohumila Hrabala. Jak jste se mezi nimi cítil?

Kundera byl můj blíženec. Autorsky nás spojoval zájem o lásku. Měli jsme velmi krásná upřímná setkání, přerušená až emigrací. Rozuměli jsem si na půl slova. Kdyby tu zůstal, asi bychom se stali konkurenty, ale nadále mám k němu mimořádný vztah jako k největšímu českému spisovateli moderní doby. Nevzpomínám si v tomto hovoru na většího. S Hrabalem mě spojovalo mimo jiné moravské příjmení, které vedlo k mnoha humorným situacím. Postupem času jsem zjistil, že velká množina Čechů moc nerozlišovala Hrabal-Páral. Přečetli si jejich, naše knihy a byla to pro ně, neříkám že pro každého, poslední prozaická kniha, kterou přečetli. Tím to skončilo, byli mladí, měli jiné starosti, proto mluvím nikoli bez dojetí o těchto dvou, kteří mě ovlivnili.

Nemálo čtenářů pokládá za nejlepší prózu „Balzaca z Ústí nad Labem“ Milence a vrahy. Může vůbec autor některou svou knihu klást výš nebo níž?

Autor začíná vstupovat do literatur s tím, že moc neumí psát. Je pln chuti, sil a šťáv, abych připomněl vlastní výrok, ale ještě nemá ten um. Takže je svěží, krásný, ale nemá profesionálně schopnost. Jak postupuje život dál, ubývá svěžesti, přibývá dovednosti, která se mění v rutinu. V devadesáti letech, která jsou na dohled, autor zjišťuje, že svěžest je nulová, blíží se vrcholná moudrost, ale to jsou většinou nudné věci. Z tohoto hlediska mám nejraději díla blízká střední dráze, ani ne tak mladistvá, zase ne ta poslední. Proto mám rád knížku Katapult, kde je ještě svěžest ustupující většímu zření, jestli se to dá říci.

Rozhodnutí nadále publikovat v 70. a 80. letech nebylo jednouché. Josef Škvorecký a další z exilu vás za to kritizovali. Vyčítali vám, že jste opustil tvůrčí metodu, vyměnil černou sérii za bílou. Co jste si o tom myslel?

Tuto námitku jsem slýchal často a musím říci, že ji považuji za celkově vadnou. Když bych použil této terminologie, tak jsem vstoupil do literatury, kdy jsem psal nemilosrdně, kriticky. Byla ve mně určitá zloba. Nebyla to věc politická ani otázka letopočtu. V té době byla v Anglii generace lidí jako Angry young men, mladí rozhněvaní muži. Mluvčí byl John Brain, můj miláček, Místo nahoře. Neměli rádi staré, šéfy, bohaté lidi, bohaté paničky, drahé auťáky, nemajíce na to. V tom jsem vlastně u nás pokračoval, až jsem asi dosáhl vrcholu, kdy se připomíná moje věta z posledního „černého“ románu: „Jsou dva druhy lidí. S kvartýrem a bez něho, a mezi nimi je ostnatý drát.“ To není sociální zášť, ale spíš rozhněvanost člověka, který nemá na byt, a neví, kdy na něj dosáhne. To bylo v letech šedesátých, byty nebyly. Dneska je to jednodušší, ale musíte mít dva milióny.

Kdybych se držel „černé“ série a pokračovat v tomto zlobném stylu, nemohl bych napsat humoristický román Profesionální žena, svůj nejoblíbenější pohodový román Mladý muž a bílá velryba a Muka obraznosti, jediný zenový román ve střední Evropě Kniha rozkoší, smíchu a radosti. Díky tomu, že jsem se osvobodil od této série, rozpřáhl jsem křídla. Je to jako příroda.. Nejdokonalejší, co umí stvořit v oblasti květné říše, je vinný hrozen. To je tak velké dílo, že se to nepovede napoprvé., takže příroda snáze ze země vytlačí jistý předobraz, což je rybíz. Je to totéž, listy, hrozny, ale je to kyselé, méně oblíbené ovoce. To je pro mě ona černá série. Kyselé, nedobré, ale má to svou hodnotu, rybíz se hodí do palačinek. Ale příroda jako matka po porodu nabývá sil, zaobluje se a dochází k dokonalému produktu, což je vinný hrozen. Takže když někdo tvrdí, že jsem nebyl „rybízák“ po celý život, ať se na mě nezlobí, směřoval jsem k vínu.

Už od prvních let jste vyznával potřebu jistého klidu, což vnímám jako výraz rostoucího zájmu o východní filozofii, o zen. Co vás na něm fascinuje?

Celý život jsem hledal běžné rozkoše. Jak věk postupuje, je to asi jídlo, koncem války. Nové boty. Byl jsem okouzlen, že mám nové manšestrové kalhoty za sto padesát korun. Pak nastoupily dívky, víno, šampaňské, cestování. Hledaje rozkoše, najdete konečnost, uspokojivost a jdouce dál, chcete něco trvalého. Našel jsem kupodivu dosti jednoduchou technologii, jak být šťasten. Chceš-li být šťasten, tady máš recept. To je zen, jóga. Stačí jednoduché tělesné cviky, koncentrační, duchovní, meditační, to je celé. Není třeba číst historii, jezdit do Himálají.

Je to možné dělat v Ústí nad Labem, na nádraží Praha-Holešovice, kdekoli. Bylo by dobré, kdyby tam bylo ticho, ale není to nutné. Velký mistr zenu píše: „Sednout si k horskému potoku a meditovat, to nic není. Ale my jsme meditovali v LA. Vedle u sousedů před chvíli někoho znásilnili a na ulici se střílelo.“ Je to cesta k radosti a ta je největší odměna. Jeden z mých miláčků filozof Spinoza praví: „Radost, to je dokonalost.“ K tomu se snažím spět. Jednak je to jóga, tělesná příjemnost, a duchovní prostředí, recept na štěstí. Kdo by měl ze čtenářů zájem, v Knize rozkoší, smíchu a radosti je do detailu popsáno deset, dvanáct receptů pro různé povahy, cholerické, sangvinické, trpělivé, nebo líné.

Můžete mi prozradit, jakou knihu jste naposledy četl?

Náhodou jsem si cestou na nádraží za šedesát korun koupil knihu Rozkvět Řecka. Takovou nechám ve vlaku, ale znovu jsem v ní našel antické Řecko. Je to nejpůvabnější jeviště lidstva. Modré moře, ostrovy, teplo, fíky, ženy oblečené v lehkou tuniku. Nádherní lidé. Za krátkou dobu obrovská dramata. Už jsem v Římě, což už není ono. Když ale čtu knihy z té doby, úplně se chvěji, co byl schopen říci ne velitel armády, dneska brigádní generál velící dvaceti, třiceti tisícům lidí, ale jistý podvelitel, který měl pod sebou tak pět tisíc chlápků. Byl schopen pro nést projev, který je v Liviovi. Dovedl říci svým mužům, aby je motivoval, získal pro vlast, pro ideály, to je dokonalé. Když si dneska přečtu noviny, co říkají dnešní politici, ale nejen čeští, to je bláto. Vidím protiklad malých briliantů a bláta v jedenadvacátém století.