Předání literárních cen ALČ 2013



Tisková informace (pdf)
Slavnostní vyhlášení cen za rok 2013 (doc)

Fotogalerie:








CENA LADISLAVA FUKSE

Laudatio na doc. Věnu Hrdličkovou - Eva Kantůrková

Když jsem četla životopis paní docentky Věnceslavy Hrdličkové, usoudila jsem, že zájem o Čínu v ní probudila slavná knížka Moje sestra Čína od Jaroslava Průška, lásce k Číně mohla podlehnout v jeho soukromých seminářích čínštiny, klasickou, akademickou čínštinu pak studovala na Harvardu a čínštinu mluvenou zvládla v diplomatických službách v Pekingu. Že se jí Čína stala osudem, dosvědčuje 953 položek ve společné bibliografii její a jejího manžela Zdeňka Hrdličky, také sinologa. Paní Věna psala posudky, recenze, překládala - hlavně filmy, přednášela, psala vysokoškolská skripta, zveřejňovala odborné statě v časopisech celého světa, s manželem založila Orientální časopis; tučně je v bibliografii označená kniha, o které chci mluvit: Čína císaře Šen-cunga.

Na Číně nás fascinuje její rozdílnost, zpívaná řeč, písmo, zeměpisná velikost, počet obyvatel, sebestředná ustálenost, tisíciletá existence státu. Legendární císařové pocházejí ze čtvrtého tisíciletí před Kristem, v druhém předkristovském tisíciletí vzniká v Číně písmo a podobu první knihy, asi vůbec první na světě, ustálil císař Wen v jedenáctém století před Kristem. Ostatně slovo kniha prý Praslované převzali z čínštiny. V našich krátkých psaných dějinách máme sklon zvýrazňovat detaily a vyzvedávat historické osobnosti, kdežto předlouhá a svým významem nasycená historie Číny své vládce do sebe vřazuje především jako postavy sloužící Říši středu.

Císař Šen-cung vládl v 11. století, vládl pouhých sedmnáct let a odvažuji se říci, že Hrdličkovi si toto krátké období vybrali pro císařovu reformní vášeň vyvést říši Severních Sungů z hluboké krize vládnutí. Rozlomový čas a vzrušené krizové poměry dávají možnost vylíčit tehdejší Čínu nejrůznějšími průřezy, dozvíte se všechno, jak jsou jmenováni všemocní úředníci, jaká se užívá medicína, na čem se ustálila literatura, sochařství, malířství, filosofie, náboženství, kolik má Čína měst a jak jsou velká, jaká tu jsou řemesla, jak prosperuje zemědělství, jak fungují soudy, školní vzdělávání, obchod, zahraniční styky, jak žije rodina. Smyslem knihy ale není vypsat se ze zamilovanosti do kulturní rozmanitosti Číny. Hrdličkovi si na evropské otázky odpovídají bohatou čínskou realitou a podařilo se jim vyjádřit, čím se Říše středu podobá nebo nepodobá evropské civilizaci, do jaké míry je jednotná lidská kultura na obou stranách světa. A ironicky evropský rys má zjištění, že pronikavé Šen-cungovy reformy hned po jeho smrti následná moc úředníků zrušila, a taky to, že velkolepé hlavní město říše severních Sungů Kchaj-feng na břehu Žluté řeky zaplavila v 17. století osmimetrová vrstva bahna a zůstala po něm jen jeho kreslená podoba.

Vlastním oborem paní Věny, kromě vášně pro čínské a japonská zahrady a bonsaje, je mluvená kultura, rozsáhlé vypravěčství, čínští pěvci balad, pouliční divadlo, lidový folklór. Jim vděčíme za její dvě knihy - Nejkrásnější příběhy staré Číny a Moudrost staré Číny. Je to obraz Číny z druhé strany, z té nevládní, Číny potulných filosofů, zpěváků, lidových vypravěčů, zapisovačů a spolutvůrců mýtů, příběhů vyjadřujících prastaré symboly a archetypy, o něž se opírá nejen řád světa, ale taky břitký lidový nebo písmácký humor. Čtete a pomyslíte na Staré pověsti české, čtete a zaradujete se, když narazíte na vyprávění o potopě nebo o muži, který přinesl lidem oheň. To, jak se čínská historicky vypěstovaná kulturní jinakost prolíná s všelidskou podobností našich světů, je asi na těchto dvou malých knížkách nejpůvabnější.

Kamkoli v díle paní Věny sáhnete, do překladů, do recenzí, do předmluv, do učebnic, všude najdete účinný a nepředpojatý způsob, jak Čínu objevovat. Kdybych chtěla práci paní Věny charakterizovat jedním zhuštěným pojmem, řekla bych, že je to její umění obsáhnout Čínu v různých podobách. A vnitřní smysl, náplň jejího pojetí sinologie nás osvobozuje od jakékoli omezenosti, zejména od té, která touží vidět tu velikou a skvostnou a starobylou a originální a sdílnou kulturu a zemi v podobě jediné, té své.

I za to chceme paní Věně teď poděkovat.

CENA BOŽENY NĚMCOVÉ

Laudatio na Alexe Koenigsmarka - Jiří Tomáš

Lidské životy bývají plné paradoxů. Nejinak tomu bylo i u Alexe. Přestože má na svém kontě přes sto divadelních her a nejrůznějších dramatizací, filmových i televizních scénářů, vždycky toužil psát především prózu. Začal s tím sice již v 60. letech 20. století na vojně, nicméně první beletristická kniha (dopsaná už v roce 1975) mu vychází až v roce 1989 – je to ona Cesta sekčního šéfa k moři, poznamenaná však tehdy ještě zásahy redaktorů nakladatelství Československý spisovatel. Jen pro úplnost dodávám, že v definitivní podobě jsem tuto Koenigsmarkovu burlesku vydal v roce 2004 pod názvem Chlast. O čem je? Dosud neznámé kouzlo vodky způsobí, že vysoký vládní úředník postupně přestává být sám sebou, jeho svět, představy i touhy se rychle mění. Nicméně již v Chlastu Alex uplatňuje jeden z charakteristických rysů žánru grotesky – prolínání reálného s neskutečnými sny a představami. Následovaly Pánské historky, měly různá vydání, jejich konečnou podobu v téměř pětisetstránkové knize pak vydal rovněž Akropolis v roce 1996 pod názvem Všechny pánské historky.

A pak jsou zde vynikající romány Siromacha z roku 2007 a Černá krev z roku 2011. Děj obou těchto románů, vysoko převyšujících soudobou produkci domácí prózy, má určitý reálný základ. Ale je radost sledovat, jak Alex dokázal fabulovat – je to skoro totéž potěšení, jaké pociťujeme třeba při četbě knih Vladimíra Neffa, výsostné fabulační umění dnes tak tuze absentující. Jako dramatik Alex věděl, že kriminální zápletka či detektivní pátrání vnáší do děje potřebnou dramatičnost a napětí. Nicméně forma thrilleru není v těchto románech dominantní, tím je obraz doby i myšlenka obecnějšího přesahu. V případě Siromachy je to existenciální naléhavost, obraz hroutícího se světa, ve kterém se ztrácejí veškeré hodnoty, v případě Černé krve je jí zneužití nové moci médii, zodpovědnost nezodpovědných novinářů, síla nepravdivé nebo špatně interpretované informace.

Co je však pro Alexovo psaní charakteristické, je především způsob jeho nahlížení reality, vnímání jejích komických i tragických poloh. Výsledkem je tragikomické ladění, chcete-li – groteskní realismus, grotesknost, kterou ne každý má dar a schopnost vidět. Alexova grotesknost však není drastická, jejím rodným znamením je ironie, umění vykreslit barvité charaktery postav, stejně jako vtipné dialogy, nejednou až aforisticky vyhrocené. Za mnohé si dovolím uvést jediný příklad – onu nádhernou scénu z Černé krve, v níž dementní, leč „vědecky“ pracující baron Selméczy chce experimentálně ověřit existenci duše. Učiní to tak, že v předvečer popravy cikánů se vypraví do věznice, kde se snaží penězi podplatit jednoho z vězňů odsouzených na smrt a žádá, aby ho odsouzencova duše po vlastní popravě navštívila. Jednání se ale – byť probíhá ve stínu šibenice – nakonec zvrhne v bohapustou licitaci o výši nabízeného obnosu... O Alexovi se říkalo, že je proslulý svými bonmoty. Byl to však z jeho strany především trénink. Tak jako špičkový fotbalista stráví denně na hřišti osm deset hodin, tak tomu bylo i u Alexe. I autor musel denně tvrdě trénovat!

O Alexových prózách – především o Chlastu a Černé krvi – lze ale uvažovat ještě jinak. Např. Chlast měl být původně filmovým příběhem o komunistickém funkcionáři, psaném pro režiséra Františka Vláčila. Bylo jasné, že v této podobě neměla látka na realizaci absolutně žádnou šanci. Přenesení děje do doby první republiky a proměna protagonisty ve vysokého ministerského úředníka vyvolává vzpomínku třeba na Šotolovo Tovaryšstvo Ježíšovo. Také tam se autor prostřednictvím historického příběhu vyjadřuje nepřímo, formou politické alegorie ke komunistickému systému, jeho mocenským praktikám a farizejství. Všimněte si motivu nepochopitelně cizího a záhadného kraje, který se v Chlastu tak všudypřítomně přihlašuje, opuštěného a od okolního světa izolovaného, motivu vyprázdněnosti působení tehdejšího byrokratického aparátu, zbaveného jakéhokoliv obsahu. Podobným způsobem lze pohlížet i na Černou krev, jejíž děj se sice odehrává na sklonku 18. století za dob panování císaře Josefa II., ale i zde můžeme nalézat zastřené paralely s dnešní vládnoucí politickou reprezentací, s chatrným hodnotovým zázemím politických elit i propastnou podobou života u dvora a v provincii.

Alex samozřejmě psal také mistrné fejetony – dosud vyšly čtyři jejich knižní soubory –, oceněné i v zahraničí: připomínám jen, že v roce 2004 získal hlavní cenu v soutěži nazvané Evropský fejeton za svůj příspěvek Dveře a přednosti. A v loňském listopadu vyšla v Akropolisu Alexova poslední knížka, nazvaná Příliš přešívaná vévodkyně a jiné causerie, přinášející jakýsi průřez jeho vtipnými a chytrými eseji. Vyznačují se ironií, skeptickým kriticismem a ostrými pointami.

Už bohužel nedopíše román z divadelního prostředí Škrabošky, ani novely Ples defurské armády či Vraždící sonátu. Je třeba říct, že o náměty neměl Alex nouzi. Chybělo-li mu něco, pak to byl čas! Neosiřeli jenom jeho dobřichovičtí kocourci... Osiřeli jsme všichni – milovníci Alexových knih, milovníci dobré literatury.

CENA KARLA HYNKA MÁCHY – Máchova růže

Laudatio na Karla Srpa - František Cinger

„Mládí je období, které má člověk před sebou, ale nikdo neví, kdy skončí,“ citoval jednoho z francouzských spisovatelů prezident François Mitterrand 8. prosince 1988 při tajném jednání s tehdejším čs. prezidentem Gustávem Husákem. Bylo to pouhý den před první slavnou snídaní u Mitteranda, které se zúčastnil i letošní držitel Ceny Máchova růže. Neuplynul ani rok od chvíle, kdy se vrátil z věznice na plzeňských Borech, kde poznal cynickou brutalitu dozorců i lidskou solidaritu. Víc než dvě stě padesát dnů se učil spát při rozsvícené žárovce, a pojednou mohl spolu s dalšími kráčet po schodech Buquoyského paláce a setkat se s hlavou francouzského státu.

My jsme se však nesešli, abychom oceňovali či hodnotili jeho politické názory, ale přínos mladým lidem, kteří chtějí kulturně žít a tvořit. Oním citátem jsem začal jednak z důvodu, že jeho text známe právě díky Karlu Srpovi, jenž inicioval vydání publikace Tři snídaně s Mitterandem, vydané dvojjazyčně spolu s francouzskou ambasádou k 10. výročí té prvé z nich, a pak také proto, že tento věčně se usmívající člověk je dokladem, že mladost není otázkou věku.

Bylo mu dvaatřicet, když v roce 1969 podepsal žádost o povolení Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR a od roku 1971 byl členem jejího výboru, později místopředsedou, mimochodem druhým byl Lubomír Dorůžka, a nakonec se stal i předsedou sekce. Už tehdy kolem sebe shromažďoval sedmnáctileté a málo přes dvacet let „staré“ lidi stejných zájmů, nejdříve kulturních, avšak díky společenské situaci a vzrůstajícím atakům státního represivního aparátu i politických názorů. Byl dramaturgem Pražských Jazzových dnů až do zakázaného 11. ročníku, členem revizní komise Mezinárodní jazzové federace při hudební radě UNESCO, působil v časopisu Melodie. Byl ovšem i dělníkem, nezaměstnaným, technikem, zakládajícím členem Hnutí za občanskou svobodu, ředitelem odboru MK ČSR i ředitelem knižního veletrhu.

Když se v roce 1978 Svaz hudebníků rozhodl zrušit činnost Jazzové sekce, začal boj, který ho nakonec přivedl na chodbu borské věznice, kde předtím na stejném patře seděli třeba Josef Průša nebo Václav Havel, jenž se mimochodem spolu s dalšími protestujícími účastnil v roce 1986 u soudu obou dvou dnů, během nichž byl Karel Srp odsouzen na osmnáct měsíců. To už měl za sebou kus editorské práce jako odpovědný redaktor všech tiskovin Jazzové sekce.

Pro mne je trvale spojen s vydáním Hrabalovy knihy Obsluhoval jsem anglického krále, kterou Jazzpetit, vydavatelství sekce, dokázalo vyrobit v roce 1982. A díky ní ještě v roce 1988 nejen pro všechny mladé uvedl Ladislav Smoček v Činoherním klubu adaptaci nesmrtelného příběhu. Oněch knih, které Jazzpetit vydal, bylo daleko víc. V paměti mi navždy utkvěl také román Kat beze stínu Františka Roberta Krause, unikátní dílo o katovi židovského ghetta Terezín, napsané v 60. letech a díky Srpovi vydané v roce 1984. Mimochodem, na tzv. oficiální edici si román musel počkat až do roku 2004.

S aktivitou Karla Srpa jsou rovněž spojena jména jako Kurt Vonnegut, John Updike, Jaroslav Seifert a mnohá další; těch, kteří podporovali činnost Jazzové sekce i jeho samotného, když byl zavřen na Borech.

Kdykoli jsem se s ním po listopadu setkal, otevíral mladým autorům nejen oči, ale hlavně dveře do prostor, které dokázal uchránit před viditelnou rukou trhu. Dávno jsou doby, kdy činnost Jazzové sekce – Artfóra, kde on ve své aktivitě pokračuje, podporovalo hl. město Praha i ministerstvo kultury. Srp však spojuje dál lidi mnoha generací, šířeji už rozkročen, ve svém celoživotním zájmu o umění, hlavně o jazzovou muziku. A o politiku, dnes by se dalo říci, že i o historii, protože mnohé z toho, co prožil on, natož jeho předkové, k nimž se hrdě hlásí, je už historií. Neúnavnou výstavní činností nedává zapomenout, co tato země i celý svět prožily. A pomáhají mu v tom zase mladí lidé, mladí tvůrci, stejně jako na onom přelomu 60. a 70. let, když zakládal spolu s dalšími – po celé Československé republice – Jazzovou sekci. Poznal jsem, že v pomoci mladým umělcům, v inspiraci jejich aktivit je smysl jeho života. A kdo chce poznat jeho duši, ať si přečte povídku Krystýna z jeho knihy Výjimečné stavy z roku 1994. Příběh ženy, s níž se potkal právě na Borech.

Když jsem začal citátem, dovolím si skončit opět vypůjčenou myšlenkou, tentokrát Jana Wericha: „Mládí biologické neosvobozuje od blbosti a hlouposti, stejně jako stáří nezaručuje moudrost.“ Blbost a hloupost Karlu Srpovi nehrozila od mládí a k mentálnímu stáří se ještě nepropracoval.