Cadik (úryvek)

Roman Erös

Byl leden čtyřicet osm, padající sníh jemně klouzal po okenních sklech. Kuchyně, kde Alfréd připravoval sváteční večeři, byla prostoupena vůní pečené husy, cibulky a červeného zelí. Rebeka skulinkou dveří nahlédla dovnitř, a na chvilku zaváhala, jestli se má vrátit zpátky ke klavíru, nebo se připojit k Alfrédovi a nenápadně sem tam něco zobnout. Věděla však, že by ji Alfréd stejně z kuchyně vyhnal. Vrátila se zpátky ke klavíru a hrála dál. Alfréd potichu vyšel ven z kuchyně a pozorně poslouchal. V poslední době si přestal dělat starosti. Přišel čas se rozloučit. Už si byl jistý, že se Rebeka o sebe dokáže postarat, a on si přál jediné – vrátit se domů.

Návratem do Evropy Rebečino trápení neskončilo a on její starosti prožíval s ní. Poprvé se dověděli o nacistickém běsnění ve Francii, v táboře La Ciotat u Lvího zálivu nedaleko Marseille. Byl to bezútěšný pohled. Tábor byl přeplněný, ničeho se jí nedostávalo, a smrt a zkáza, která se židovským uprchlíkům ze zámoří vyhnula v koncentračních táborech, je dostihla v plné hrůze až tady.

Vyslechli příběhy o hromadných popravách v plynových komorách, které za půl hodiny zlikvidovaly dva tisíce lidí. Vyslechli příběhy o zoufalých zajatcích, kteří se dobrovolně vrhali na plot nabitý elektřinou, aby unikli strašnému mučení. Vyslechli příběhy o lidech, kteří nazí klečeli nad hroby, které si sami vykopali, a o otcích, kteří si zakrývali oči, když jejich syny stříleli do týla. Tam poprvé slyšeli o sadistech, kteří se s klidem dívali, jak v sudech s ledovou vodou zamrzají malé děti. Rebeka v těch dnech pořád plakala a ve snech ji pronásledovaly představy hrůz, kterými zřejmě museli projít její nejbližší. Alfréd jí ze všech sil pomáhal v pátrání po rodičích a sourozencích, přestože tušil, jaký osud je potkal. Snažil se získat informace, ale brzy poznal, že je to nesmírně obtížné a musí být velice trpěliví. Rebeka upadla do hluboké melancholie a zdálo se, že je na konci svých sil. Byla vyčerpaná, zmatená a ztratila vůli k životu. Nakonec Alfréd odevzdal seznam Rebečiných příbuzných na úřadu pro uprchlíky. „Asi se brzy vrátíme domů, a pokud se něco dozvíte, pošlete nám to na tuto adresu.“

Přesto chodil do uprchlického tábora každý den a vyptával se, zda někdo něco neví o rodině Rebeky. Vnitřní organizaci tábora mezitím převzali členové Mossadu, kteří přijeli z Palestiny. Pořádal je o pomoc a na oplátku jim nabídl, že jeho schovanka bude pro uprchlíky koncertovat. Jeho návrhem byli nadšeni, ale slíbili mu jen naději. „Po Evropě bloudí tisíce lidí, kteří se snaží najít své rodiny. Věřte, že děláme všechno pro to, aby se ti, co přežili, znovu setkali.“

Rebeku by kromě klavíru nic nepřimělo, aby opustila hotelový pokoj, který si zaplatili na několik dní. Ale díky vystoupení, které mělo veliký úspěch, nastal podivuhodný zlom v jejím dalším životě. Následovaly další koncerty a Rebeka poznala mnoho lidí, kteří se starali o ty, co přežili hrůzy koncentračních táborů. Rozhodla se, že bude také pomáhat uprchlíkům jako ostatní v táboře. Nic neříkal a mlčel. Zeptala se, proč se mu to nelíbí. „Někteří lidé dostali dar starat se o bezmocné a je to pro ně přirozené. Ty ses ale narodila proto, abys druhým rozdávala radost jinak. Ta prchavá chvilka potěšení, kterou jim nabízíš na koncertech, je pro ně mnohem důležitější, než kdybys kolem nich běhala a ošetřovala je. Nejspíš by sis nakonec zvykla i na bolest kolem sebe, ale jejich utrpení bys brala na sebe a nakonec bys nejvíc ublížila sama tobě.“ Sám dobře nevěděl, jestli má pravdu. Ale Rebeka dlouho mlčela, a pak odešla do svého pokoje. Celou noc nespala. Musela si přiznat, že ze všeho nejvíc si přeje najít svou rodinu a věnovat se hudbě. Všechno ostatní by nedělala z milosrdenství, ale jako podivné výkupné za to, že sama přežila. „Pojedeme tedy domů,“ řekla, když se ráno potkali, „a po cestě budu rozdávat prchavé chvilky potěšení.“ Znělo to velice ironicky. Nikdy předtím Rebeka neprojevila svůj nesouhlas tak rozhodně.