U moře

Eva Kantůrková

To zvládneš, říkali jí, syn i přátelé, a dokonce říkali, to musíš zvládnout. Vybrala si krajinu, kterou neznala a kde se jí nebude nic připomínat. Nové zážitky, říkali jí, jsou nejlepší lék. Dlouho váhala, jakou si s sebou vezme knihu. Detektivku zamítla, na pokoji bude televizor, nového Kunderu ? a proč ? nakonec vybrala Lewise Thomase Myšlenky v noci. Čtení to není únavné a je to četba, při níž se přemýšlí. A všechno se dálo, jak se dít má, letadlo vzlétlo, letci si rozmysleli stávkovat, na druhém konci cesty spolehlivě čekalo taxi, hotel byl omšelejší, než jak předstíral na reklamní fotografii, ale pokoj byl uklizený, ručníků bylo dost, teplá voda tekla, postel nebyla slehlá, a že nejede výtah se dalo odpustit ve srovnání s krásou zálivu. Pokoje s výhledem na moře směřovaly na jih a připlácelo se v nich na klimatizaci, žádný však nebyl volný a spokojila se se svým pokojem na sever, nakolik si moře užije, záleží na ní. Rozsochaté skály, ojedinělá skaliska rozhozená do půlkruhu zálivu, možná rula podle pravidelných vrstev, a určitě vápenec, blízké hory téměř až po vrchol porostlé stromy a keři, starobylé městečko se zachovalými hradbami a úzkými uličkami, a ovšemže palmy v místním parku a romantická příkře lomená skaliska podél úzkých pláží. Moře měnilo barvu podle oblohy, oblaků, sluneční záře a denní doby, když se na ně z terasy podívala poprvé, podobalo se měňavému obrovitému motýlovi. Modrá, šedá, nažloutlá, zlatá, lámaly se na rozbité hladině.

Večer, aby si zabránila pustit televizi, se začetla do Lewise Thomase a narazila na útěšnou větu: Zdálo se, že větší část pacientů se připravuje na smrt v duševní rovnováze, jako by jim celá záležitost byla intuitivně známa. Překlad hrozný, Lewis Thomas určitě nepoužil výraz záležitost, ale myšlenku by mohla potvrdit. Jan se týden před smrtí choval tak , že si dodatečně mohla být jista, že o své smrti věděl, byl na ni připraven a svým jemným způsobem na ni připravoval i ji. Několikrát ji prudce a nečekaně objal, jak to nemíval ve zvyku, prudce ji objímal jen ve chvílích milování, a přišel za ní do její ložnice a postele, lehl si k ní, tiskl ji k sobě, beze slov, bez hlasitějšího povzdechnutí, až potom si uvědomila, že to se s ní rozloučil. Je v tom úleva ? Není ? To zvládneš, slyšela je říci a vypravila se na pláž. Nikomu nepřipadalo divné, že je sama, přece si ale ke slunečníku zaplatila dvě lehátka. Příliš na to nemyslela, udělala to spíš nevědomky, mechanicky, vlastně ze zvyku, a na jedno si uložila věci a na druhé si sedla. Chci mezi tímto množstvím lidí, mohla si říci, mít pro sebe tak velký prostor, jak jen to jde, ale kdyby byla k sobě upřímná, přiznala by, že podvědomě obsadila svě lehátka taky proto, aby se zdálo, že na někoho čeká. Bylo to výstřední, mít jen pro sebe dvě lehátka na přecpané pláži, ale zaplatila si je a nikdo nic nenamítal. Moře bylo toho dne houpavé a měnilo barvu..

Další den pořádala cestovní kancelář výlet k horskému jezeru. Zaplatila si ho, přece v zážitcích se zapomíná. Autobus měl klimatizaci, příjemného řidiče, na ni vybylo místo hned za ním, a to proto, že byla sama. Druhé místo vedle ní obsadil průvodce. Já vás znám, řekl já vás přece znám ! Polekala se a odpověděla nejistým úsměvem. Během jízdy hovořil o pamětihodnostech v krajině a zajímavostech s krajinou spojených, k ní začal mluvit až na lodi,jakmile vypluli na jezero. Byla to spíš pramice nežli loď, široký prostor zastřešený pruhovanou látkou a vybavený dlouhými lavicemi po obou stranách a na středu, motor řval, a on k ní přisedl a začal mluvit. Nečekal odpovědi, nečekal dokonce ani žádnou její reakci, jen překřikoval motor a hleděl jí zblízka do obličeje hezky krojenýma očima s dlouhými řasami. Musela si všimnout, že má ušlechtilou tvář, klenutý nos a pěkně zastřižený knír. Když skákali z lodi do jezera, on loď obeplouval s neskrývanou radostí, věk už na to neměl, ale hodilo se to k němu, byl to živelný člověk, živelný muž, kus chlapa, jak usoudila z toho, že na jednu nohu kulhá a nesnaží se to skrýt.

Vyprávěl o sobě, jen o sobě. Mluvil k ní i cestou domů. Poznala tak jeho domácnost, psa, první i druhé manželství, jeho životopis, husarské kousky z vojny a i to, že nesnáší prezidenta. Když se vrátila do hotelu, měla toho člověka plnou hlavu. A pocítila, co už dávno ne : že na světě existuje i cosi jako radost. Jak obeplouval loď, utrhl pro ni leknín, nádherný, bílý, plného květu, podal jí ho přes pažení lodi, viděla kapičky, jak mu stékají po hrudi. Dala leknín do sklenice na čištění zubů . Toho večera nečetla, pustila si detektivku. Vstala brzy, strmé skály vrhaly na pláž ještě stín, zaplatila opět dvě lehátka, tentokrát už s větší jistotou. Počítala čas, čtvrt hodiny na slunci, čtvrt hodiny ve stínu, jak ranní slunce svítilo zdola a z boku, vlny, které moře hnalo proti břehu, byly průsvitné, zelenkavé tam, kde převládala voda, černé tam, kde se draly přes kámen, žluté tam, kde čeřily písek. Dokázala by se na hru světla, vzduchu a vody dívat celý den.

Plavčík nejen vybíral za slunečníky a pouštěl nahlas z boxu cédéčka s místními bolestně a milostně laděnými zpěvem a hudbou, ale taky vařil kávu, posadila se, že si pro ni dojde, a jak otočila hlavu, hned ji prudce vrátila na opěradlo lehátka. Je to on. O tom není pochyb. Prošedlý ježek, ostře střižený knír, široká ramena, ještě počkala, až muž udělá několik kroků, ano, ano, lehce kulhal. Je tu náhodou ? Přišel za ní ? Nasadila si černé brýle a přitiskla se k lehátku. Cítila zahanbující vzrušení, ale taky strach, strach z něčeho, co nechce, strach před pronásledovatelem, který se usadil v ní. Když opět zvedla hlavu, muž tam nebyl. To zahanbující, to usazené uvnitř však zůstalo.

V noci provál pobřeží vítr, nebe bylo nezkalené, obzor čistý a daleký, tam, kde se odráželo slunce, byly mořské vody stříbrné, úzký stříbrný pás mezi vodou a nebem, přimkla se k tomu jasu očima, netrvalo to dlouho, snad jen mžik, a ze stříbrného obzoru k ní za spuštěná víčka vstoupil její muž. Dlouho se trápila, že si není s to zřetelně vybavit jeho podobu, jeho tvář, tvar hlavy, a nyní ho uviděla, vzal na sebe své nejhezčí vzezření z nejlepších let jejich života, už nebyl mladík, ale vyzařoval jistotu, vynořil se v ní s očima trochu rozevřenýma, s úsměvem spíš váhavým a rukama rozpřaženýma v gestu, jímž ji může okamžitě obejmout. Tak někdy přicházel, zkusmo, snad aby se ujistil, že je žádán, a pohled a úsměv a gesto rukou pravily, chceš mě takového, jaký jsem ? Ano, byl to mžik, když oči otevřela, moře mezitím na obzoru potemnělo, jeho nejhornější čára byla temně modrá a odlišovala se ostře od světlých nebes.

Na další den si nejen s tím mužem, ale i s jinými lidmi, s nimiž se seznámila na výletu k jezeru, domluvila, že za nimi přijede pobřežním vláčkem. Večer se byla podívat na doby odjezdů, vstala ale všecka rozjitřená z nesnadného snu. Byla v nějaké společnosti, rozloučila se s ní, bylo to u vod\y, u hluboké vody, zašla za ostře lomenou skálu a na pěšině se proti ní vynořil muž. Znala ho, dobře ho znala, v tom snu ho znala, nesl košík, snad s jídlem na piknik, snad se zeleninou, s ovocem, a košík mu spadl do vody a muž podivně lehce sklouzl za ním. Zaváhala, ale potom se pro muže vrhla, uchopila ho za vlasy a vyzdvihla mu hlavu nad vodu, neměla však dost sil pomoci celému tělu dostat se na břeh, tlačila ho vzhůru, aby dýchal a volala o pomoc. Věděla, že volá téměř marně, lidé byli daleko za vyčnělou skálou, a ve volání se sen rozplynul. Sen v ní probudil nezvyklou obezřetnost, týkala se jí samé, nikoho a ničeho vně jí, byla vůči sobě ve střehu.

Do vláčku ale nasedla, přestože bez chuti, jen jako by se zkoušela, měl tři vagonky a jela v něm sama, řidič jen mávl rukou, že mu nestojí za to jít k ní vybrat jízdné, byly to otevřené vagonky, dětský vláček, seděla v prostředním, byl červený. Vláček projížděl kolem pláží a hotelů okrouhlého zálivu, projel jedno město, druhé, ve třetím měla vysednout a sejít se se známými z výletu, lákali ji na jejich písčitou pláž, otevřenou k celé šíři zálivu. Zjistila, že třetí město je konečnou stanicí, čekal tam už k odjezdu připravený vláček zpáteční, nerozmýšlela se a usedla do něj s pocitem, že právě rozhodla cosi velmi důležitého. Když míjeli dlouhou písečnou pláž, moře se na obzoru stříbřilo ve slunečním světle.

Vrátila se do hotelu, převlékla se do plavek a vydala se na pláž. Tato hotelová se nacházela v oblouku skal, byla ještě poloprázdná, slunce zvolna stoupalo, hladina byla zvlněná a voda proti světlu průzračná. Vstoupila do ní, zabolel ji ostrý kamínek pod chodidlem, rozmáchla se k prvnímu tempu, klouzala po hladké vodě, nadnášena její hustotou, rukama před tělem roztínala dlouhé vlny napůl. Na obzoru se dosud třpytila stříbrná linie, již uviděla z vláčku. V hotelu mezi ostatními věcmi našli potom i fotoaparát. Syn dal film vyvolat, přestože byl na počítadle označen jako exponovaný pouze jediný záběr. Byl to podivuhodný snímek:: od stříbrného obzoru širokých mořských vod se dost zřetelně, aby byla rozpoznatelná, odrážela mužská postava s pažemi rozpjatými jakoby k objetí.