Krajinka

Alexandr Kliment

Když jsem šel přes Karlův most, měl jsem dobrý, přímo slavnostní pocit. Takový pocit jsem už neměl dávno. Rád jsem se tomu pocitu oddával. Svatovítský zvon na Pražském hradě zrovna začal odbíjet pátou hodinu odpolední. Knížecí, královský a císařský hlas zvonu se šířil přes malostranské střechy dolů k vltavským břehům a usedal na šedočernou hladinu řeky. Usedal i do mě, zněl i ve mně.

Šeřilo se. Podzim, skoro zima. Lehce mžilo. Rok devatenáct set šedesát sedm. Za pár týdnů, těsně před vánocemi mi bude čtyřicet roků. Ještě nedávno se mi z takového zjištění dělalo špatně. Teď jsem měl dojem jako kdysi před lety, že zas všechno leží přede mnou. Nebyl to jen dojem. Mžení mi bylo příjemné.

Nastavoval jsem tvář větru a lehkým popraškům deště a myslím, že jsem se šťastně usmíval. Několik lidí se za mnou ohlédlo. Možná, že se za mnou otáčely i hlavy soch. Nedivil bych se. My už si přece máme co říct, moji staří, dobří světci. I kamení ucítí, když jde někdo pevným krokem, když si v sobě nese dobré rozhodnutí. Takovému člověku se jde lehko, dobře a slavnostně.

Bylo to prosté. Dojdu na konec mostu a půjdu přes Kampu a ve Vrtbovské zahradě pozdravím zvlhlé profily Braunových soch a pak řeknu Olze;
„Olgo, tak já jsem tady. Pojedu s tebou.“

Seběhl jsem po schodech na Kampu. Křivky barokních fasád vytvářely k mé náladě harmonický ornament. Vítr mi hnal na ramena poslední listí z akátů, lip a platanů. Béžová postava, jakoby vystouplá z povídek Jana Nerudy, rozsvěcela s pomocí bambusové hole plynové lampy. To jsem chvíli pozoroval. Moje město, které brzy opustím, má svoje malé zázraky, má svoji všední liturgii. Postojím chvíli zbožně jak při obřadu.

Alexandr Kliment: Nuda v Čechách (Československý spisovatel, Praha, 1990)