Berní kniha

Marie Kubátová

Tu knihu přinesl mamince do lékárny exekutor. Nepřišel vybírat za dluhy, přinesl knihu mamince jako úplatek za to, aby pro něj, astmatika, byly prášky Felsol, i když třeba za války nebudou. Byl to maminčin první pacient v našem novém domově a maminka přijala jeho pozornost vlídně: „Pane berní, udělal jste mi radost. Kniha je bytelná a bude se mi do ní pěkně psát.“ Dodala v mateřském valašském jazyce, kam se ve velkých chvílích utíkala:

„Víte, já su nepořádnica, tu papír a tam papír, a tady budu mět svoje vyprávjanky pěkně pohromadě.“

Pan berní se málem vyděsil: „Paní byla zvyklá psát knížky, je zabydlená v psaném slově. Berní kniha je na čísla, jsou tam kolony Má dáti – Dal.“

Maminka kývla: „Baže. Kolony Má dáti – Dal mi nepřekážíja. Aj spisovatel má mět na očích, co dal a co dluží. Budu si zapisovat, jak šel komu život v tomto válečném čase.“

Vzala pero, rozevřela Berní knihu a nadepsala na první stránku:

NAŠI PACIENTI.

Pan berní vycouval prosklenými dveřmi ven na náměstí a já jsem se za ním zadívala hledala tvář toho města. Náměstí lemovala přízemní stavení s vraty do dvorů vysokými na míru fůry s obiliím, prostředkem prapomalounku jel pan starosta na kole, na nosiči trávní koš, a babka s prutem hnala husí hejno k obecnímu rybníku.V rohu náměstí shlížel na mír a pohodu z výše kamenného podstavce svatý Jan.

„Co tady budeme dělat, maminko?“

„Přežijeme,“ řekla maminka a odšroubovala z lékárenské váhy ozdobného orlíčka. „Už ne Lékárna U černého orla. Před lékárnú stojí lípa, dám pod ní postavit lavečku. U svatého Jana je lavečka pro drbavé tetky – kdoví, jestli za války vydrží světec zostat mlčenlivý. Moja lékárna, zvaná od téjto chvíle Ve stínu lípy, bude mět čekárnu pro pacienty pod tú stinnú a voňavúčkú lípú.“

Tak začala maminka dávat našemu novému domovu tvář. Cítila jsem: maminka nechce, aby byla její malá venkovská lékárna jen azylem její rodiny pro válečné časy: moje maminka vstupuje do války s válkou a mění náš domov ve válečné pole. S rozvahou velitele pluku určila místo lidem i věcem: mne a brášku přihlásila v lékárně za praktikanty, mého milého za laboranta, pratetu Kačenku povýšila za „starou milostpaní“ do kuchyně. Na tatínkův psací stůl dala slohu pro lékárenské papíry, tatínka pasovala na účetního, a aby mu nebylo teskno, položila vedle úředních papírů šachovnici. „Zdejší veterinář je šachista,“ doložila a přihrála otci partnera v sledování mapy válečných tažení a v čekatelství na konec války. Altánek v zahradě za lékárnou dostal nové poslání: „Tu budeme mět ošípané,“ řekla po štítensky. „Mám v Praze sestry, majú děcka a děcka chcú jest. Okrsasné zahrádky netřeba, budeme mět brambory pro prasa a bude zabíjačka.“ A vyhlásila válku válce.

Tak tomu bylo, jak nesl bílý den. Jen za nocí, když bylo hotovo, co bylo třeba udělat, uchýlila se do inspekčního pokojíku a otvírala Berní knihu. Tam brala pero a vracela se s utěšitelskou něhou vypravěčky gabro-málinkovských pohádek k příběhům svých pacientů. Přicházeli k ní, stínové obrázky z denních prožitků, a utíkali se k jejímu lékárenskému bílému plášti.

Chtěla jsem nahlédnout do maminčiny Berní knihy. Střídaly se tam postavy a osudy, jako by se lékařský předpis a tvář pacienta skládaly v anamnézu: pantáta si vysloužil cukrovku z úrody řepného pole, dělné tetky si z putování mezi řepami vysloužily revmatická kolena a bolavý hřbet. Mast krávě na vemeno a příprava fluidu pro koně byly záležitostí laboranta. Plnění prachových směsí do oplatek, podobných kostelním hostiím, bylo úkolem praktikantů. Do sledu paňmaminek, pantatínků i čeledínů a vejminkářů nezapsala maminka postavu, která přišla do lékárny bez lékařského předpisu, neboť její bolest nebyla bolestí těla. V době, kdy se maminka šla se „starou milostpaní“ do kuchyně poradit, co vařit a jak to stojí se zásobami v našem špajze, jsem byla v lékárně sama. Do oficíny vstoupil pán, který se vzhledem i jazykem vymykal z domácího jeviště. Představil se: „Jsem doktor Slavík z přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity. V době, kdy jsou vysoké školy uzavřeny, hledám své žáky, neboť škoda marnit čas. Pokud vím, praktikuje ve zdejší lékárně posluchač mých přednášek mineralogie Kutina Jan. „Dělá v laboratoři harburny, zavolám brášku.“ Pak se ti dva pozdravili, div se neobjali otcovským a synovským pozdravením, a bráška pospíšil svléknout lékárenský plášť. Pan profesor uvedl jako důvod setkání, že zdejší vrch Chotuc, lokalita Klokoče, má na boku odkrytý lom, a ten se nabízí jako praktikum s mineralogickým kladívkem, abychom tedy neztráceli čas…

„Pana profesora maminka do své Berní knihy nezapsala. „Mohl by někdo něco…“ svěřila jakoby tichounce kamennému Janovi, mlčícímu světci. Mlčky jsme zařadili s bráškou pana profesora do maminčina šiku bojovníků proti válce. „Pan profesor mi dal skripta, abych neztrácel čas, kdyby nám jeho studijní kroužek zavřeli,“ řekl bráška. Maminka se na to obrátila k mému milému: „A vy se budete učit latinu, chlapče, protože po válce budete při přestupu z techniky na farmacii skládat z latiny nutně doplňovací zkoušku. Kdoví jak dlouho se váš nultý ročník povleče a nesmíte mařit čas.“

Obrátila se i ke mně: „Tys maturovala z latiny. Teď není doba na milostné verše. Tibullus, Catullus a Propertius jsou tady k nepotřebě. Pro vstup do latinské gramatiky stačí Caesarovy Zápisky o válce galské.“ A tak jsme s milým chodili na milenecké podvečerní procházky do Klokočského háje s Gaiem Juliem Caesarem a můj milý se z vrchu Chotuce, který seděl v polabské rovině jako klobouk, díval k horám. Maminka nám ze svého velitelského můstku slíbila: „Až složíte tirocinální zkoušku co předstupeň ke studiu farmacie, zadělám na svatební koláče.“ Mělo to přece jen podtext vypravěčky pohádek, kde bliká světýlko nadějí poutníkům v černém lese.

Ne, nebylo klima pro milostné verše. Pro první báseň, kterou jsem napsala, jsem si půjčila nadpis z porcelánové lékárenské stojatky. Stálo tam černě na bílém porcelánu psáno Unguentum cinerei. To bylo toho dne, kdy přišel do lékárny zvěrolékař s židovskou hvězdou na kabátě. Nepřišel za mým otcem na šachovou partii, zůstal ve dveřích stát po žebrácku. „Paní magistro,“ obrátil se k mamince, „půjdu zadem. Dosud za mne nestanovili náhradou arijského veterináře a němá tvář lékaře potřebuje.“ Maminka k němu pokročila s pokynem: „Vždycky předem, pane doktore. V mé lékárně neporúčá fýrer, ale Hippokrates,“ dodala ve své mateřštině. Snad se pak pokusila o slova, o nichž jsem nebyla jista, zda je to rada nebo útěcha: „Pane doktore, jste se svou paní smíšené manželství. Je naděje, že vás se nebude týkat transport.“ Rezolutně zamítl: „Náš rozvod je výkupné za naši dcerku. Aby ji pustili k maturitě.“

„Budete-li cokoliv potřebovat…“

„Děkuji. Nebudu. Snad – leda mast na vši. Do transportu.“

Bylo úkolem praktikantů míchat zásobní masti. Porcelánová stojatka na onu mast mi splynula s pojmem „výkupné“. Cítila jsem v té chvíli, že mateřština, jakkoliv bohatá, nemá slova pro hloubku toho zoufalství i pro míru bezmoci nás všech, kteří přihlížíme němí jak svatý Jan na mostě, a slíbila jsem tomu kamennému světci, že se nikdy nepokusím psát básně.

Pak přišel pro onu mast pan Hybš.

„Všecko jsem měl v krámě, biče pro pantáty, barchet pro paňmaminky, koření do povidel, ale tenhle artikl jsem nevedl. Radši větší krabičku, půjdeme celá rodina. I náš Fici. Chystali se s naší dcerou vzít, ale japak, kdyby tam přišla do jinýho stavu, a do čeho by to malý přivedli.“ Dál neměl slov. Jen poznámku, že musí ještě k dentistovi, aby mu sundal zlatej zub. „V krámě to vypadalo důstojně, když se něco blejská v hubě, ale kdoví jak tam, jestli židouský zuby nějak trhají za živa nebo to prosejvají až z popela.“ Maminka chtěla říct, že fámy jsou horší než třeba skutečnost, ale Hybš jen mávl rukou: „Když lidi nevědí, jak vypadá peklo, vymysleli rohatý čerty a kotle na hříšníky. Žid si peklo nevymejšlí, žije ho.“

Když i doktor požádal o mast na vši, pro všechny případy, že by se gtransport urychlil, spálila jsem svou první a poslední báseň. Svatý Jan pak mlčky shlížel k pohřbu živých. Pět židovských rodin kráčelo náměstím k nádraží do transportu, s vědomím, že se nevrátí nikdo z nich. Provázel je na pouti do beznaděje katolický kněz, protože rabína tak malý hlouček neměl, moje maminka jako zdravotnice, a zvěrolékařův pes. A já se pro ten pohřeb živých nemohu vrátit do toho městečka ani vzpomínkou a nikdy už nenapíšu báseň.

(Úryvek z knížky Haraburdí)