Jakub a jeho pán

Milan Kundera

PÁN:
Tak tedy jednou se objevil u našeho pána mladý básník a vytáhl z kapsy papír. - Ale, ale, to je překvapení, řekl náš pán, vždyť to jsou verše! - Ano, verše, mistře, mé verše, řekl básník. Prosím vás, řekněte mi o nich pravdu, nic než čistou pravdu. - A nebojíte se pravdy? řekl náš pán. - Ne, odpověděl třesoucím se hlasem mladý básník. A náš pán mu řekl: Milý příteli, nejenže vaše verše stojí za hovno, ale nikdy nebudou stát za nic lepšího. - To je smutné, řekl mladý básník, tak tedy budu celý život muset psát špatné verše. A náš pán řekl: Varuji vás, mladý básníku! Ani bohové, ani lidé, ba ani patníky neodpouštěly nikdy prostřednost básníkům! A básník pravil: Já vím, mistře, ale já si nemohu pomoci. Mám puzení.
JAKUB:
Cože má?
PÁN:
Puzení. Mám strašné puzení psát špatné verše. - Varuju vás! napomínal ho znova náš pán, a tehdy mu mladý básník odpověděl: Já vím, mistře, že vy jste velký Diderot a já jsem špatný básník, ale nás špatných básníků je víc, my vás vždycky přehlasujem! Celé lidstvo se skládá ze samých špatných básníků! I publikum, to jsou duchem, vkusem, smýšlením samí špatní básníci! Proč si myslíte, že by špatní básníci ubližovali špatným básníkům? Vždyť ideálem špatných básníků, jimiž je lidstvo, jsou nepochybně právě špatné verše! Což když se stanu velkým a uznaným básníkem právě dík tomu, že píšu špatné verše?
JAKUB:
To řekl našemu pánovi mladý špatný básník?
PÁN:
Přesně to.
JAKUB:
Jeho slova nepostrádají jisté přesvědčivosti.
PÁN:
Nepostrádají. A mě při nich napadá jedna rouhavá myšlenka.
JAKUB:
Já vím jaká.
PÁN:
Ty to víš?:
JAKUB:
Vím.
PÁN:
Tak ji řekni.
JAKUB:
Neřeknu. Napadla vás, ne mě.
PÁN:
Tebe taky, nelži.
JAKUB:
Mě taky, ale až po vás.
PÁN:
A co mě tedy napadlo. Schválně!
JAKUB:
Napadlo vás, že náš společný pán byl možná taky špatný básník.
PÁN:
A kdo to může dokázat, že nebyl?
JAKUB:
Myslíte, že bychom lepší, kdyby nás napsal někdo jiný?
PÁN (zamyšleně):
Záleží na tom. Kdyby nás napsal nějaký skutečně velký autor, nějaký génius, tak to určitě.
JAKUB (po chvíli, smutně):
Víte, že je to smutné?
PÁN:
Co je smutné?
JAKUB:
Že tak špatně smýšlíte o svém stvořiteli.
PÁN (podívá se na Jakuba):
Posuzuju stvořitele podle jeho díla.
JAKUB:
Měli bychom milovat našeho pána, který nás napsal. Lépe by se nám žilo, kdybychom ho milovali. Byli bychom klidnější a sebevědomější. A vy zatím byste chtěl lepšího stvořitele. Vy se opravdu rouháte, pane...