Fejeton pro DUHU 1997

Jan Trefulka

Do novin bych se neodvážil, ale do časopisu, jehož čtenáři si vybrali životní dráhu, na které je zcela určitě nečeká tučné bankovní konto, si snad mohu dovolit na sklonku roku napsat fejeton o umění.

Slyšel jsem čirou náhodou debatu na toto téma v televizi. Od odborníků zvučných jmen jsem se mimo jiné dozvěděl, že pisoár postavený do výstavní síně a podepsaný autorem-umělcem je už cosi jiného než pisoár. Promění se v předmět, který může být prodán jako umělecké dílo a jeho cena, podle věhlasu „autora“, může jít do desetitisíců.

Připadá mi, že je to skoro takové mystérium, jako když kněz promění na oltáři nechutný oplatek v tělo Krista Pána. V obou případech je to nesmysl. Rozdíl, ale dost podstatný, je v tom, že proměna v tělo Páně má tisíciletou tradici, byla a je součástí duchovního světa mnohých generací a nese v sobě pro věřící výklad smyslu života, příklad postoje k bližnímu, chcete-li jeden ze základních zákonů, které by snad mohly umožnit další tisíciletí přežití lidského rodu. Mystérium pisoáru, z něhož se údajně v novém kontextu stalo umělecké dílo, odehrává se pouze v hlavě „tvůrce“. Jeho odvaha, nebo spíš drzost, se pokouší přesvědčit diváka, že do výstavní síně postavený pisoár je cosi, co se vyrovná Michelangelovu Davidovi, Beethovenově symfonii nebo románu Franze Kafky. A možná dokonce, má-li dost šarlatánství v povaze, opravdu se považuje za velkého mága, velekněze, za proroka postmoderní doby, zvlášť když ho v tom utvrzuje internacionální společenství fanatických individualistů a snobů, kterým vyhovuje neslýchané zamlžení a zmatení hodnot, protože je nedovedou a nechtějí ani rozpoznat, ani respektovat a vůbec už ne vytvářet.

Umění bylo od počátku po dlouhá tisíciletí spojeno s bohy a mýty, kteří jím vstupovali do života lidí, v něm byly tradovány představy o vzniku světa i člověka a mravní zákony, podle nichž mělo lidské společenství. V něm se i odehrával velký duchovní zápas o pravdu o člověku bez boha a bez mýtů. Ale ve chvíli, kdy od nich umění sebe i člověka osvobodilo, kdy se může svobodně věnovat samo sobě a nečiní si žádné ambice, kromě údajně autentické výpovědi o stavu duše svého tvůrce, ukazuje se, že s velkým a obtížným břemenem služby se z umění vytratila i mravní velikost. Umění už nemá velké osobnosti s mravním kreditem, ale jenom velké režiséry, aranžéry, upravovatele a zjednodušovatele, sestavovatele textů a výrobce hluku, tvůrce bilboardů a „epochálních“ kolekcí dámských hábů. Jako by lidé tohoto věku ztratili jakékoliv veliké téma a vůbec chuť o velkých tématech mluvit a naslouchat těm, kteří o nich ještě přemýšlejí. Málem už trojrozměrní dinosauři lámou světové rekordy v ziscích producentů a sympatie, které v lidech vzbuzují, nebudou asi náhodné. Zánik lidské civilizace nebude ovšem způsoben vesmírnou katastrofou, ba ani jadernou válkou, ale vlastní blbostí, nízkostí a neschopností i bez Boha dodržovat pravidla nutná ke slušnému lidskému životu. Stačí sledovat činnost politických stran, vlády, Parlamentu a Senátu České republiky, které jsou pořád ještě snad počítány k evropské lepší společnosti, abychom si představili, co naše potomky v příštím tisíciletí čeká.

Než však dojde k nejhoršímu, nastanou jisté postupné změny: velká literatura bude celá propasírovaná televizí, přepsaná do komiksů, jejichž náklady zavalí zbylé, komerčně dosud nevyužité prostory knihoven. Divadla budou hrát jenom zpaskřivené, zhudebněné, „geniálně“ upravené a zrežírované verze klasických her, hororové muzikály a pornografizované Verdiho opery. Novodobé oddělení Národní galerie bude od sklepa po půdu naplněno železným šrotem, zázračně proměněným v umělecká díla. Na nejčestnějším místě, jako vrchol vývoje a suma umělecké imaginace a věšteckého zraku, bude vystaven bidet opatřený podpisem uznávaného populárního umělce, který náhodou také podpořil nějakou vládnoucí stranu ve volbách. (Z knihy Bláznova čítanka, 1998)

(Z knihy Bláznova čítanka, 1998)